Má jméno Ouško,kdoby to řek.

 A není mu ousko,vždit má svůj pantoflíček.

 Mimochodem to je hračka ne žába.

 On zvládá i to co nezvládneš ti.

 A možná i víc.

 Než by dokázala nějaká kočka.

 Je skrátka pes,jeto pes,jeto pes,jeto pes.

 Náš Ouško,ten úžasnej pes a tohle byla žába.

Ó má drahá,ó má drahá,ó má drahá,jak se jménuje.Ztracená je navždy v dáli vsrdce boji,srzi páli.Ó má drahá,ó má drahá,ó má drahá Klementáns.

ACH, MÁ DRAHÁ CLEMENTINE
Tam v jeskyni, tam v kaňonu,
tam u toho dolu,
žil zlatokop devětačtyřicátník
a jeho dcera Clementine.

REFRÉN:
Ach, má drahá, ach, má drahá,
ach, má drahá Clementine,
ztratil jsem tě, jsi navždy pryč,
je mi to tak hrozně líto, Clementine.

Byla jako vánek, byla jako víla
a boty měla číslo devět.
Plechovky od herinků bez víček,
v takových sandálech chodila Clementine.

Každé ráno přesně v devět
hnala káčata do vody.
Jednou šlápla na třísku
a spadla do zpěněných vln.

Rubínovými rty na hladinu
jemně a ladně vypouštěla bubliny.
Ale běda mi! Neuměl jsem plavat,
a tak jsem přišel o svou Clementine.

Na hřbitově u kostela nedaleko kaňonu,
kde se proplétají snítky myrty,
rostou růže a jiné květiny
na hrobě mé Clementine.

Zlatokop devětačtyřicátník
začal rychle chřadnout,
přišlo mu, že by měl jít za ní,
a tak je teď se svou Clementine.

Ona mě pořád straší ve snech,
oděná v roucho prosáklé slanou vodou.
Zaživa jsem ji líbával,
ale teď je mrtvá a nechci s ní nic mít.

Na rozloučení my potěšení postavim pod okny máj,aby věděli falešní lidi žejsem ja chodíval k vám.Panský pacholku půjč mi pistolku,ať si dám jednu ranku,aby věděli falešný lidi že jsem měl ve vsi holku.Pťáček neseje zpívá vesele má milá nevzdávej se,jestli ly se vdáš na mě nepočkáš uvidíš ošidíš se.